Proč to dělám

Zamyšlení - proč tohle všechno vlastně dělám?

Kdysi jsem aktivně závodil - mohu snad o sobě prohlásit, že v určitém lyžařském odvětví jsem byl profesionál.
Dnes mám těžké poškození zdraví - klouby, kyčle, páteř a svaly mi k dnešnmu dni již vypovídají službu (2024).

Doba aktivního závodění je už dávno za mnou - ale něco z toho mi zůstalo - obrovské nadšení pro zimní sporty, radost z pohybu na lyžích a v přírodě - a radost z dokonalosti druhých.

Moc to dnes od dalších generací závodníků neslyším. Kdo nevyhraje a "nestojí na bedně" často tříská přilbou o zem a tváří se po dojezdu, jako kdyby mu právě umřela máma.
Při tom - pokud mám rád nějaký sport - dříve nebo později přijde doba, kdy už prostě "na to nemám". A každého z nás tak čas (nebo jiný "hendikep") odsoudí pouze do role diváka. Ale já se pořád vracím k mému pocitu - pořád mám radost z dokonalosti druhých. Nic jiného mi už nezbývá, ale nemusím se přetvařovat, že JÁ jsem pořád ten NEJ - a nechci svůj názor měnit. Je rok 2024.

Kdysi mi stačilo, když můj kolega skočil v akrobatickém lyžování něco, co nikdo jiný na světě (ani já) nedokázal. Řval jsem nadšením a mlátil rukama nad hlavou právě proto, že ON to dokázal i když BYL LEPŠÍ než já... měl jsem z toho radost.
Měl jsem právě tak radost, když jsem v lyžování (i ve sportovním a podnikatelském životě) objevil něco, na co zatím nikdo jiný nepřišel. Mrzelo by mne ale, kdyby tento "objev" zůstal jen a jenom v mé hlavě - i když jsem to třeba někde předvedl. Objev pak zůstal uzavřen jenom v "mé radosti", která se tak stávala čím dál tím více pouze poloviční - a menší ... a menší.

Tak jako po horách chodíte určitě raději ve dvou, abyste si o těch krásách okolo vás mohli s někým povídat = sdílet je, a tak se Váš prožívaný pocit a zážitek stává dvojnásobně silným.

Člověk je bytost společenská. Učili nás ve škole.

A tak když přišla doba, kdy jsem už nemusel jenom poslouchat toho mého vyvoleného a nadřazeného "soudruha", který měl právě a jenom za mne zodpovědnost, a určoval mi co a jak budu já dělat, pro koho to budu dělat a kde to budu dělat, rozhodl jsem se svoje "radosti" zkusit předávat dál.
Teď samozřejmě i za peníze, protože SOUDRUH mne už neuživil. Tak jsem to zkusil sám.

Představil jsem svoji naprosto převratnou metodu výuky lyžování našim odborníkům - bez výsledku. Styděli se, zalezli pod stůl. Oni umí taky učit lyžovat - tak, jak se učí už sto let.

Představil jsem nové nápady ve výrobě lyží odborníkům - bez výsledku.
Nestyděli se - ONI to umí lépe.
ONI dělají dlouhé = pořádné lyže. Tak, jak se lyže vyrábí již 100 let.

A tak jsem ve své práci pomalu přišel na to, že mne NEPOTŘEBUJÍ ODBORNÍCI.
Ti jsou chytří až dost, specialistů na ZÁVODNÍ lyžování, a ZÁVODNÍ techniky, a na ZÁVODNÍ lyžařské vybavení je všude tolik, že se i sami mezi sebou začínají prát - a mlátit - a urážet - a hádat - a tak nějak ztratili tu RADOST.

A tak jsem časem při své práci (a zábavě) přišel na to, že když mne NEPOTŘEBUJÍ ODBORNÍCI = proč bych se tedy s nimi měl bavit, hádat, prát se, mlátit se, nechat se urážet - a urážet je - a tedy - cokoliv s nimi řešit.

Přišel jsem na to, že MNE (a nyní NÁS) čím dál tím víc POTŘEBUJÍ ZAČÁTEČNÍCI = zákazníci, obyčejní lidé , kteří už přestávají pomalu věřit ODBORNÍKŮM.
Ony totiž ty jejich závodní rady a závodní techniky a závodní vybavení a "výuka k dokonalosti" a k rychlosti tak nějak u začátečníků a rekreantů nefungují - a čím dál tím více jim likvidují a znemožňují mít - RADOST.
Radost z lyžování, radost z pohybu venku - na sněhu a v přírodě, mít radost jen pomalu a v klidu jezdit na krátkých a úzkých (a většinou třeba jenom "Modrých") = českých sjezdovkách, nutí každého uznávat jen a jenom závodní techniky a závodní svahy a závodní vybavení - protože JEN tak je to dobře, JEN tak je to IN.

A tak jsme zjistili, že nás čím dál tím více potřebují rekreační lyžaři a začátečníci, kteří hledají radost - děti, dospělí, mladí i staří - prostě REKREAČNÍ LYŽAŘI. Sdílíme nyní RADOST společně - na předváděcích akcích, na společných REKREAČNÍCH výjezdech - a často i v emailech, na které v sezoně již téměř nestíhám odpovídat (omlouvám se).

Pro tuhle skupinu lidí, kteří ještě umí mít RADOST z lyžování, jsou mé nápady a "objevy" skvěle funkční, dokonalé a těžko překonatelné.
Hodil jsem tedy všechny "rádoby odborníky a závodníky" za hlavu, nepíšu do odborných časopisů a nevymyšlím bombastické reklamy. Nikde moje články ani nesmyslné příspěvky do diskuzí - kde často diskutují obtloustlí, unavení a staří "odborníci" (nejsou vidět, ale podle jejich názorů si je tak představuji) - nenajdete.

Začal jsem se ve své práci věnovat především Vám - obyčejným REKREAČNÍM LYŽAŘŮM, obyčejným lidem, začátečníkům a "smýkačům" - a pokud se "probudí" jakýkoliv rozumný specialista a odborník - popovídáme si. Ale tím to většinou končí. Tahle sorta SPECIALISTŮ většinou nemá ráda, když nemají pravdu. Musí nejdříve vymřít - a teprve pak se něco může změnit - protože i když ví, že v něčem nemají pravdu, pořád mají dost sil a prostředků si tu "svoji pravdu" nějak vynutit.

Každopádně jsem nyní ve své práci maximálně spokojený - i když dost přetížený ... rozšiřujeme sice náš team o spoustu pomocníků a dealerů, ale stále chceme zůstat tou malou rodinnou firmou, která je tady zase a jenom a především pro radost naší - a radost druhých.

Vaše radost nás však musí i uživit = nejsme sociální zařízení. A proto nám nemějte za zlé, jestli nejsme na trhu právě nejlevnější. To nám totiž pomáhá k tomu, abychom i Vám mohli RADOST poskytovat co nejdéle.

A až tady jednou nebudu?
V roce 1984 tady nebylo Akrobatické lyžování.
Pracoval jsem 16 hodin denně až do roku 1989 kdy se mi podařilo s partou nadšenců položit základy pro nový sport, sport, který nám již přinesl i olympijskou medaili - v Akrobatickém lyžování už nejsem.

Ale - Akrobatické lyžování je tady dál - a nyní i beze mne.
Je tam ale (bohužel) dost / až moc - ODBORNÍKŮ. A jak jinak - stále se perou, hádají, nadávají si - všichni prostě musí mít tu svoji
PRAVDU - a nejvíc peněz - a i tam se vytratila ta RADOST. A tak u Akrobatického lyžování už nejsem.

Až tady jednou nebudu, možná se konečně někdo probudí - a zjistí na co jsme přišli - co jsme vlastně propagovali - a o čem to vlastně všechno je - co vlastně potřebuje obyčejný rekreant, člověk, který nechce porážet a vítězit nad osataními - ale chce mít jenom RADOST.
Jenom obyčejnou radost z lyžování.

Akrobatické lyžování mělo v 80.tých letech více než stovku závodníků, 20 závodních oddílů a aktivních skupin, každoročně 5-8 závodů.
Závodů především pro radost. Nebyly žádné ceny - jen ručně psané diplomy.

Z nadšenců se stali "reprezentanti" - sportují za výplatu - za lásku a přízeň sponzora a funkcionáře, který vše řídí.
Tu určitě mají - dokud se jim daří. Ale tak nějak se jim někam často ztrácí ta obyčejná radost. Možná i proto, že se děsí už dopředu, že až se jim dařit nebude - už z toho "sportu" radost mít nebudou - peníze a sponzoři budou pryč....

Dnes spočítáte trénující závodníky v Akrobatiském lyžování (v základních disciplinách, ne NEWSTYLE) na prstech obou rukou, oddíly na jedné.
Závody v ČR už v podstatě neuvidíte - oba nejlepší závodníci jezdí závodit do zahraničí - vyhrát, zvítězit nad někým jiným - někoho PORAZIT.
Asi z toho mají - radost.

Václav Vopalecký - WEX-SPORT Nýrsko - malá rodinná firmička, která prodává REKREAČNÍM LYŽAŘŮM   RADOST